23. 6. 2001

Naše každoroční prázdninová akce začala srazem v zadní části vlaku v Praze-Libni. OMYL. Měla začít. Zatímco mužská část expedice se vezla v předním vagóně, zástupkyně slabšího pohlaví marně hledala ostatní členy vzadu, tedy tam, co bylo domluveno. Po strastiplné cestě úzkými uličkami vagónů ČD došlo k radostnému shledání všech tří členů výpravy a následné cestě zpět, kde jsme se již pohodlně usadili a zjistili, co všechno jsme zapomněli.

Tradičně, dle našeho dobrého zvyku, jsme zakoupili špatné jízdenky. Cesta ubíhala a bylo veselo. Za líbezných zvuků kytary a tří absolutně čistých hlasů jsme se úspěšně dovezli do Valašského Meziříčí, kde jsme chtěli koupit citrón. Ten jsme sice nesehnali, zato výborná čokoláda a hnusné kapučíno nám dodaly energii na další cestu vlakem. Tentokráte do Frýdku-Místku (pro změnu v přední části vlaku). Po příjezdu fungl nové vlakové soupravy ČD byla příbramská část expedice uchvácena fungl novým otvíráním dveří. Ačkoliv se zdálo, že se hoši této hračky nenabaží, jediný pohled ven na zdejší krajinu nás ujistil, že máme co do činění s extrémně drsnou přírodou.

Z mlhy husté tak, že by se dala krájet a možná ještě víc, tu a tam vystupovaly monumentální vrcholy hor, které otevřely průchod naší fantazii o budoucí cestě. Na Veveho poznámku »to by mohlo být dobrý,« Anička zděšeně reagovala slovy: »No jo, ale kolik jich tam je!« Po menších zmatcích při každém zastavení vlaku (papírek s plánem jízdy zapomněl Mečoun doma na stole) jsme dojeli do Frýdku. Poslední část cesty už proběhla bez problémů. Do cílové stanice Hnoinic⁽¹⁾ jsme si již přivezli krásné počasí. Když nepršelo, tak chcalo.

První štreka vedená loužemi a blátem byla nekonečných padesát metrů. Naše unavené kroky zastavil místní hostinec. Po vypití šálku čaje jsme se dali do řeči s hostinskou. Když jsme pronesli poznámku »spíme venku,« propukla v hysterický smích. Když se paní hostinská vzpamatovala a důkladně si prohlédla naše šaty značky VERSÁČE, doporučila nám blízký luxusní hotel vybavený bazénem, finskou saunou a dalšími samozřejmostmi. S díky jsme odmítli a s tvrzením, že jsme drsní horalové z Brd a přijímáme pouze to málo, co nám daruje příroda a hodní lidé, jsme se, bičováni deštěm a šleháni větrem a blesky, vydali na další cestu.

Stoprocentní impregnace členů výpravy zaručila, že jsme do další vesnice přišli promočení jako krysy. Zde jsme se rozhodli, že okusíme pověstnou dobrotu zdejších lidí a požádáme o nocleh v krytém přístřešku (ne, že bychom nebyli schopni postavit pohodlný, suchý a útulný přístřešek z vlastně dovezených prostředků).

Po objevení první stodoly jsme zazvonili u přilehlého stavení. Laskavé jméno Lasotová nám dávalo naději, že se tato, jistě milá paní, ustrne nad třemi promočenými trampy. A vskutku. Tělem nám proběhlo teplé blaho, když jsme uviděli, že ze schodů sestupuje pohádková babička. Po vyslechnutí našeho skromného přání medovým hlasem pronesla: »To v žádném případě!« a s naprostým nezájmem o náš další osud zabouchla dveře a šla se dívat na Manuelu. Poté se naše víra obrátila k Bohu a nedalekému kostelu s farou. Zdejší farář nezapřel vřelost místních lidí a poslal nás k již zmiňovanému hotelu. Když jsme zazvonili u dalšího stavení, rozhodli jsme se změnit taktiku. Poté, co se neujala věta: »Dobrý den, nemáte trochu vody, já mám takovej hlad, že bych u vás přespal,« jsme pronesli: »Dobrý den, jmenuji se Vtěrka, bačkůrky mám s sebou a budu tady bydlet.« Byli jsme mile překvapeni úspěšností této věty.

Ubytovali jsme se na seně ve stodole a oddali se slastnému odpočinku. Do usínání nám hrálo sladké bubnování dešťových kapek o střechu. Usnuli jsme dobře, neboť ovzduší bylo obohaceno o vůni spařeného sena a výpary nájemníků z přízemí (krav). Nebýt alergie na seno, pavouky a podobný hmyz, vyspali jsme se celkem dobře.

Obsah

24. 6. 2001

Po velice krátké noci nás probudila osamocená slepice, která se zatoulala ze dvorka k nám na seník. Jednu hodinu jejího kdákání jsme jí ještě tolerovali. V průběhu druhé hodiny jsme už byli mírně nervózní, a tak po ní Mečoun hodil »frysbím«. Bohužel, rána minula cíl (podle očekávání). Během třetí hodiny, když už se to opravdu nedalo vydržet, Mečoun odhodlaně vstal a po balících slámy vyběhl nahoru, kde se setkal tváří v tvář s narušitelkou. Pohledy do očí obou protivníků naznačovaly, že to nebude lehký boj. Zkušenější a o něco chytřejší Mečoun vyzrál na slepici i přesto, že měla výhodu domácího prostředí. Po boji vyčerpaně ulehl a nabíral síly k dalšímu životu.

Společně jsme neleželi dlouho, protože se do nás dal hlad. Byl to opět Mečoun, kdo se vzchopil, vytáhl bábovku, mlíčka a začala velká a zasloužená hostina. Po vydatné snídani jsme si zabalili. Stále pršelo, a tak jsme čekali na vhodnou chvíli, abychom poděkovali za nocleh. Paní domu se nám začala omlouvat, že nás v noci rušili, protože se jim rodila telata. Ujistili jsme ji, že jsme nic neslyšeli a vyspali se výborně. Pak jsme se vydali na další cestu.

Než jsme opustili Komorní Lhotku, ještě jsme požádali o vodu u pana Kokotka. Dostalo se nám jí dosyta. Pán domu nám ochotně naplnil čutory se slovy: »Láska pomine, ale žízeň je věčná, že?« Šli jsme krásným údolím provázeni hučením zdivočelého potoka, až jsme před sebou spatřili první kopec. Statečně jsme pokořili první polovinu, kde nám cestu zkřížila horská bystřinka. Divná pachuť v našich ústech nás donutila vytáhnout kartáčky a provést ranní hygienu. Po chvilce odpočinku jsme pokračovali až na kopec. Zde nás opět zastihl déšť, a tak jsme se uchýlili do vyhřáté horské boudy.

Vyvěšené menu nám naznačilo, že se určitě nebudeme nudit. I přes mdlý rozum číšníka se nám podařilo objednat si. Anička s Vevem si dali utopence a Mečoun »nenažránek« smažák. Jako druhý chod jsme si objednali bramboráčky. Teď, když jsme se cítili najedeni, vydali jsme se vstříc dalším dobrodružstvím.

Po chvilce chůze jsme se občerstvili u studánky padlého štábního kapitána. Cestu na chatu Ropička nám zpříjemňovaly lesní průseky a výhledy na krásnou krajinu. U Ropičky nás zmátlo složité rozcestí, a tak Veve pronesl památnou větu: »Vyndejte mapu, v horách nemá cenu nic riskovat.« Mapu jsme vytáhli, a přesto jsme souhrou podivných náhod sešli ze značené cesty. Nedělali jsme si s tím velkou hlavu, protože jsme si byli jisti, že nás náš téměř dokonalý orientační smysl nezklame. A vskutku. Seběhli jsme sem, vyběhli jsme tam a octli jsme se tu, kde jsme měli Morávku již na dosah ruky. Prudké klesání mokrou travou bylo zakončeno shledáním  se ztracenou značkou. Tu jsme po chvíli opět opustili, tentokráte dobrovolně, a vydali se k potoku, kde jsme chtěli rozdělat oheň a připravit pořádný dlabanec. Místo toho jsme narazili na zahrádkářskou kolonii, kde bylo nemožné najít místo k rozdělání ohně. Jako záplatu našeho zklamání jsme si »vypůjčili« několik polínek od jedné opuštěné chatky.

Po několika minutách chůze jsme spatřili napůl rozpadlou kůlnu a Veve se vydal na průzkum. S napětím jsme očekávali výsledky jeho pátrání a dočkali jsme se nevídaného divadla. Když se Veve přiblížil k bahnitému svahu, naproti zaštěkal pes, který ho vyvedl z rovnováhy. Veve vyhodil jednu nohu, pak i druhou a s křikem se skácel do bláta. Horko těžko se zvednul a začal hlasitě nadávat. Když se otočil na své pozadí a spatřil hnědou nadílku, nechybělo mnoho a byl tam znova. Pohledem spražil za břicho se popadající zbytek expedice a jal se čistit své zprasené svršky. Když jsme s jeho zjevem udělali co se dalo, vidiny ohně jsme se vzdali a vydali se hledat přístřeší. Minuli jsme několik seníků, které by stály za hřích, až jsme došli k ubytovně, na první pohled opuštěné. Další Veveho podrobný průzkum  poukázal na to, že zde žije kromě bezdomovců ještě jedna rozkládající se kočka. Bylo však hluboce pod naši důstojnost ubytovat se v tomto nechutném prostředí a odebrali jsme se hledat příjemnější a hlavně přírodnější přístřeší. Narazili jsme na plot zdejšího vodního díla a v hlavě se nám zrodila nebezpečná myšlenka: noční akce na hřeben přehrady.

Plán útoku jsme dopodrobna probrali v hostinci, kde jsme čekali na tmu. Zároveň jsme zde promysleli i přípravy Simoniny svatby. Při spoustě dobrých nápadů, klesající hladině piva a stoupající hladině alkoholu jsme si ani nevšimli, že se začíná šeřit. Zbytečně jsme neprodlužovali naše plánování a vydali jsme se ukrýt uzdy a podobné nesmysly na místo, kde budeme spát. Pod rouškou tmy jsme pak přelezli plot a ocitli se v přísně střeženém objektu. V naprosté tichosti jsme se proplížili kolem čidel a snímačů ke schůdkům, které vedly až k vytouženému cíli. Po rychlém zdolání poslední překážky jsme byli opojeni nádherou, která se před námi zjevila. V klínu zalesněných kopců se leskla hladina nádrže. Nepatrně jsme polevili ve své ostražitosti a nechybělo mnoho a stali jsme se hvězdami zdejšího kamerového systému. Po důkladném prozkoumání nádrže jsme stejnou cestou hlídaný prostor opustili. Znaveni náročnou akcí jsme zalehli na supertvrdé verandě hotelové chatičky a s vidinou brzkého vstávání jsme usnuli.

Obsah

25. 6. 2001

Tato vidina byla asi hodně zamlžená. Když jsme se probudili, Veve šel na nákup a Anička s Mečounem dopisovali deník. V době, kdy si ostatní lidé dávají kafíčko po obědě, Veve horko těžko sháněl snídani. Zvládl takřka nemožné a kromě tří závinů a dvou litrů mléka přinesl také zprávu, že už je půl druhé. Bylo mu divné, že vidí chodit děti s aktovkami na zádech, a tak zastavil malého chlapce. Na jeho dotaz: »Chlapečku, nejdeš do školy trochu pozdě?« mu hošík opáčil: »Nikoli, dnes jsme měli do jedné a už jdu ze školy.« Rychle jsme zkonzumovali snídani a plni elánu se vydali na cestu.

Než jsme zahájili nekonečné stoupání, podařilo se nám opatřit si vodu. Pak už jsme jen stoupali. Stoupali jsme travou, pak jsme stoupali křovisky, následně nás čekalo stoupání lesem, vzápětí bahnitou cestou, ba i kamenitou, až nám to stouplo do hlavy a museli jsme si odpočinout. Jelikož jsme byli odhodláni udržet si svou kondici, odpočinek jsme si zpestřili chytáním létajícího talíře. Občas letěl moc vysoko, takže ani sebevyšší skok našich trénovaných těl nestačil. A pak jsme zase stoupali a podařilo se nám najít si nové kamarádky. Bylo jich jako much a byly veselé a hravé, leč trochu dotěrné. Po vyčerpávajícím výstupu následoval méně vyčerpávající sestup, jak jinak, než za doprovodu našich věrných kamarádek. A pak to Anička uviděla. Místo, které přímo lákalo k přestávce a vydatné svačině. Stačilo jí podívat se na unavené tváře svých spolubojovníků a navrhla pauzu. Usedli jsme na klády a uspokojili své žaludky. Veve už ale myslel na večeři, a tak jsme pospíchali dále.

Netrvalo dlouho a našli jsme místo vhodné pro ponocování. Zatímco Anička s Mečounem pracně stavěli přístřešek, Veve se vydal hledat vodu. Jen co ti dva stačili odházet šišky a klacky, postavit přístřešek, udělat vidlice na kotlík, připravit ohniště a jídlo, byl Veve zpátky. Úkol najít vodu se stal věcí jeho osobní cti, jelikož přinesl tři čutory plné vody. Co bychom si bez ní počali. Společnými silami jsme pak zdárně dovařili večeři a spokojeně ulehli u našeho prvního ohníčku při zvuku líbezných tónů Mečounovi kytary. Připomněli jsme si staré evergreeny, při kterých jsme vzpomínali na ztřeštěné zážitky z mládí. Chytrák Mečoun přikládal jako blázen, až propálil celtu. Pak už jsme usli.

Obsah

26. 6. 2001

A pak už jsme se probudili. Mečoun vyběhl z brlohu, rozdělal oheň a začal připravovat snídani. Po chvíli se k němu připojila Anička a práce jim hezky ubíhala. Když se Veve vyhrabal z pelechu, byla již polévka téměř hotová. Když jsme posnídali a důkladně zahladili stopy po našem tábořišti, vyrazili jsme dále. Díky Veveho včerejšímu důkladnému průzkumu jsme zamířili rovnou ke studánce. Provedli jsme ranní hygienu, umyli nádobí a důkladně se osvěžili.

Plni optimismu jsme pak vyrazili do  Zemřelova, kde jsme byli odhodláni utratit nehoráznou sumu peněz. Zemřelov jsme nenašli a tím se rozpadly i naše plány na nákup dalších životně důležitých potravin (jako kuřátko, tatranky, sádlo…) a ostatních maličkostí (jako rýže, těstoviny a chléb…). Radostni, že nejsme zatěžkáni zbytečnostmi typu jídla, jsme vyrazili směrem k Lysé hoře. Lezli jsme a lezli a v podstatě se nedělo nic. Výzvou nám byl jednonohý sedmdesátiletý cyklista, kterého jsme bohužel po zbytek beskydské expedice nespatřili.

Když jsme konečně vystoupali na Lysou horu, plni chuti jsme si šli objednat párek, ať to stojí, co to stojí. Vskutku pestré menu však nabízelo pouze zelnou polévku. Najedli jsme se tedy z vlastních, velmi skrovných zásob, a Veve po dlouhé době oživil Břéťu⁽²⁾, který mu po zbytek dne dával jasně najevo, že oni dva nemohou vystačit s jídlem pro jednoho. Mečoun se rozhodl, že si jídelníček obzvláštní nanukem. Z opravdu velkého výběru čtyř druhů nanuků si nemohl vybrat. Když už si přece jen vybral a oznámil svou volbu prodavačce, byla mu sdělena krutá zpráva: »Bohužel, zrovna ten nám došel.« Když nepochodil ani s druhou a třetí volbou, nabídla mu prodavačka možnost poslední. Mečoun tak obšťastnil své kamarády Eskymem. Restauraci na Lysé hoře třikrát fuj. Doporučujeme vzít si sem raději své vlastní zásoby. Hladoví, bez jídla a znechuceni jsme opustili »Hladovou horu.«

Stálé výhledy na přehradu Šance v nás živily naději, že se konečně vykoupeme. Jen co jsme se přiblížili, bylo nám jasné, že zůstaneme »šmucik«. Takřka žádná zásoba jídla nás donutila jít blíže k městečku Ostravice, protože u Šance nebyla po obchodě ani stopa. Přesto nám bylo líto opustit toto místo a kladli jsme si otázku: »Jíst, či umřít hlady?« Usoudili jsme, že na smrt jsme ještě příliš mladí, krásní a nepřipravení, a proto jsme vyrazili, abychom našli nocleh co nejblíže obchodu. Mečoun došel pro vodu a Anička s Vevem uvařili špagety a guláš. Anička, Mečoun a Břéťa⁽²⁾ se najedli, Vevemu se porce zdála směšně malá. Vylemtali jsme dva ešusy čaje, zazpívali pár písniček a s heslem, »kdo spí, nemá hlad,« jsme zalezli do spacáků.

Obsah

27. 6. 2001

Zatímco Veve vlastním tělem hlídal celtu a spacáky (maskoval to spánkem), Mečoun opět došel pro vodu a Anička rozdělala oheň. A. a M. pak uvařili brambory a polévku a Veve se přestal maskovat. Vstal a nasypal brambory do polévky. Mečoun nedočkavec si spálil pusu, zatímco ostatní se najedli jako lidi. Veve však stále nebyl najedený. Sbalili jsme, uklidili a chvátali nakoupit.

Plni očekávání jsme vběhli do večerky a konečně nakoupili nezbytnosti, tzn. kuře, citróny, tuk, sladkosti, paštiky, vločky, rýži, těstoviny… Dokonce se paní prodavačce podařilo vnutit nám i zbytečnost jakou je chleba. Anička si myslela, že je zbytečné tahat s sebou mléko, nakonec však zdravý rozum mužské části expedice vyhrál nad holou nesmyslností Aniččiných námitek. Za pomoci prodavačky a ostatních zákazníků jsme vše zdárně vynesli ven a »spravedlivě« rozdělili do usáren. Vrátili jsme se pro druhou snídani a pro jistotu přikoupili kilo kabanosu a hořčici. S radostí, že obsah takto těžkých usáren bude brzy tížit naše žaludky, jsme vyrazili na smrt na Smrk.

Místo zbytečného obcházení kopce jsme šli cestou vyšlapanou od kamzíků a ekobrigádníků přímo nahoru. Za pár hodin jsme společně dosáhli vrcholu. Staletý turista, který u rozcestníku pozoroval náš urputný výstup, se po našem ujištění, že stezka je schůdná, vydal po našich stopách dolů. Byl to zřejmě veselý člověk, protože celou cestu dolů nás bavil svými kotrmelci a jinými akrobatickými kousky. Když nám zmizel z dohledu, usedli jsme a spokojeně se nasvačili. Konečně dosyta.

Po chvilce odpočinku jsme zahájili sestup serpentýnami. Kecali jsme a cesta hezky ubíhala. Kousek pod vrcholem Smrku jsme minuli památníček s krásnou vyhlídkou a s možností tábořiště pod převisem. Za devatero horami a devatero řekami jsme narazili na budující se tábor. Bohužel, nebylo s kým se sbratřovat, jelikož tábor byl pravděpodobně dočasně osamocen. Šli jsme tedy dál okolo potoka, kde jsme si vybírali tůňky na večerní koupel, ke které jsme byli 100% odhodláni, když tu jsme zahlédli bazén se schůdky. Jeho teplá voda nás však nemohla zlákat.

Pomalu jsme se odebrali hledat místo ke spánku a v tom se z lesa vynořili táborníci. Na náš pozdrav však ani neodvětili, a proto jsme se s nima vůbec nedávali do řeči. Vzhledem k tomu, že už se začínalo smrákat, jsme při nejbližší možné příležitosti vyběhli do svahu a Mečoun našel místo, které se sice jevilo hezky, ale pozdější zkušenost byla jiná. Urychleně jsme začali připravovat jídlo. Veve přinesl od potoka obrovský puget kopřiv a Anička zatím připravila bramborovou kaši, kterou  vlastními slovy ohodnotila jako nejhorší jídlo týdne. Chlapci samozřejmě galantně dávali najevo, že jim kaše chutná, ale podle jejich zkřivených obličejů poznala, že jde o  milosrdnou lež. Do kaše jsme ještě zamíchali opečený kabanos.

Po první večeři nastal svatý čas přípravy obětního kuřete. Aničce bylo nabídnuto, aby svou jemnou ručku vsunula malou dírkou mezi stehny do útrob kuřete. Po chvíli Mečoun nevydržel a k orgiím s kuřetem se přidal. Společně naplnili bříško kuřete nádivkou, zatímco Veve připravoval pikantní mazání. Nezbývalo než kuřeti udělat dobře a přitopit mu pod prdelkou.

Verze 1 — pohádka: obratným přikládáním, kterým Mečoun umožnil kuřeti rovnoměrné prohřívání, se docílilo opravdu libové chuti masa a nejkřupavější kůrčičky.

Verze 2 — sci-fi: Mečoun, znalý pouze opékání buřtů roztopil pod kuřetem tak, aby bylo hotové co nejdříve, nejlépe do čtvrt hodiny. Jeho tvrzení, že velký plamen = křupavá kůrčička, nás, světaznalé kuchaře, ovšem nemohlo uspokojit, a tak jsme ho od vaření vyhodili.

Verze 3 — skutečnost: po počátečních nedostatcích jsme společnými silami docílili toho, že kůrčička byla křupavá a dozlatova propečená, maso šťavnaté a jemné a chuť nádivky prosákla celým masem.

Kuře a la Beskydští separatisté

Pro 3 osoby potřebujete:

• 1 kuře
• 10 dkg kabanosu
• 15 dkg uzeného boku
• 1 cibule
• 5 stroužků česneku
• několik listů kopřiv
• kostka tuku
• krémžská hořčice
• sladká paprika
• pálivá paprika
• pepř
• provensálské koření
• staročeské koření
• sůl
• sušená feferonka

Jedinečná příprava (podruhé to opakovat nebudeme)

Za ranních paprsků koupené kuře dáme do kotlíku, připevníme na uzdu a vydáme se s ním na celodenní túru po horách. Tím dosáhneme rozmrznutí kuřete. Proto doporučujeme chodit na hory v létě. Ideální teplota vzduchu je kolem 25 stupňů. Bude-li se teplota o několik málo stupňů lišit, na konečné chuti by to nemělo být znát.

Je-li večer kuře připravené, můžeme začít s přípravou nádivky. Kabanos nakrájíme na tenká kolečka, uzený bok na kostičky, cibuli na plátky, česnek nasekáme (část schováme) a vše smícháme s několika listy kopřivy. Vnitřek kuřete důkladně prosolíme a pak do něj naládujeme připravenou nádivku, až mu poleze krkem. Než ho ovšem naplníte, musíte ho nabodnout skrz na skrz na klacek od zadečku k hlavičce. Nikdy ne jinak. Nádivku zabezpečíme proti vypadnutí klacíky, a to tak, že kuřeti sevřeme prdel. Kuře si poslední chvilky krátí sledováním příprav pikantního mazání.

V ešusu na čaj rozehřejeme tuk, do kterého přidáme přiměřeně provensálského koření, přiměřeně staročeského koření, přiměřeně krémžské hořčice, přiměřeně pálivé papriky, přiměřeně sladké papriky, přiměřeně pepře, zbývající nasekaný česnek, hodně soli a málo, nejlépe jednu malou sušenou rozdrcenou domácí feferonku. Ten, kdo feferonku drtil, si pak mlsně olízne ruce. Je-li mazání připravené, kuře dáme nad oheň a za občasného mazání pečeme při ohňové teplotě od soumraku do úsvitu. Podáváme s chlebem na víčku od kotlíku a zapíjíme čajem s cukrem a citrónem.

Zároveň s dobrým ránem přejeme dobru chuť!

Poté, co jsme se přejedli k prasknutí, jsme se s prvními slunečními paprsky spokojeně, ale těžkopádně došourali ke spacákům a usnuli.

Obsah

28. 6. 2001

Vzbudili jsme se, když slunce bylo vysoko nad námi a Anička s Mečounem zase Vevemu připravili snídani, což mu předhazovali celý zbytek výpravy. Když jsme se dostatečně najedli, sbalili jsme svých šest švestek a seběhli k horskému potoku. Osvěžili jsme svá těla i mysl ledovou vodou, čímž jsme potvrdili naši extrémní odolnost. Hold, extrém je extrém, to se nedá nic dělat. Po krk ponořeni v ledové tříšti jsme strávili příjemnou půlhodinku. Poté, co se zaschlá špína odmočila, jsme to pojistili mýdlem. Jelikož jsme věděli, že už ho nebudeme více potřebovat, vždyť už nám zbývali jen tři dny vandrování, nechali jsme ho plavat. Mýdlo plavalo a plavalo a jestli se nerozmočilo, tak plave dodnes.

Znovu jsme si oblékli své senzačně propocené svršky a začali jsme stoupat podél tohoto krásného potoka ještě krásnější přírodou. Netrvalo dlouho, ale zabralo nám to spoustu času, a vynořili jsme se v sedle Kněhyně. Mečoun si musel připadat jako mucholapka, když počítal mouchy na svém propoceném tričku. Dokonce se mu podařilo zlákat i několik much z hejna nad Veveho hlavou. Každý se svým hejnem jsme došli k nedaleké studánce, kde jsme si dali svačinu. Podával se chléb, paštika a sýr. Po chvilce odpočinku jsme vyrazili odpočinout si asi o 3 km dále. Tam jsme promysleli, kam v noci složíme hlavu, a pokračovali jsme v cestě. Poslední úsek nám rychle utekl a už jsme zase seděli. Tentokráte na terase hotelu plného Švýcarů a ucucávali jsme pivo a čaj. Zatím nám bylo fajn, protože jsme ještě netušili, kolik budeme platit. Když si nás dlouho nikdo nevšímal, Mečounovi došla trpělivost a zachovávajíce klid vešel do hotelu pro obsluhu. Za chvíli vyletěl nasraný vrchní a svinským krokem před sebou hnal servírku, která odnesla prázdné sklenice. Poté, co nás pekelně oškubal, jsme hodili uzdy na záda a kráčeli na dohodnuté místo.

Cestou se nám však plán zdál špatný, a tak jsme vymysleli ještě horší. Seběhli jsme první stráň, druhou stráň a v naději, že snad najdeme něco na třetí, jsme skončili pod čtvrtou. Jak se ukázalo, nevážili jsme sem velmi nebezpečnou cestu marně. Plácek to byl celkem pěkný (kdyby v noci nepršelo). Zde, v klínu mohutných hor nad hučící řekou, sváděli svůj marný boj s přírodou tři směšné postavičky. Decentní hromádka dříví, kterou jsme nashromáždili, slibovala, že možná i uvaříme. Mečoun však nevěřil, že se nám to podaří, a tak svou ručně vyřezávanou lžíci raději rozšlápl. Udělal to však předčasně, neboť netušil, že využijeme svých sil a fikaně nahradíme klacky na vidlice ručními držáky. Když se dílo podařilo, Mečoun poznal, že prohloupil. Stál opodál a smutně koukal, jak si cpeme bříška, a čekal jestli nám něco neupadne od lžíce. Nebyli bychom to však my (A. + V.), kdybychom mu nepůjčili lžíci i se zbytkem studeného jídla v kotlíku. Poté jsme všichni usnuli spánkem spravedlivých.

Zřejmě jsme moc spravedliví nebyli, protože nás v noci proudil déšť. S prvními kapkami jsme bleskurychle postavili přístřešek a naházeli věci pod igelit. Než jsme ulehli, prohlédli jsme důkladně okolí, zda jsme nic nenechali venku. Za deštivé noci spojily třeskuté blesky myšlenky Aničky a Mečouna v jednu stupidní. V náměsíčných vidinách oba spatřili osobu v dlouhém plášti jdoucí hustou mlhou před jejich přístřeškem. Jak rychle myšlenka přišla, tak zase odešla.

Obsah

29. 6. 2001

Spravedlnosti bylo učiněno zadost. Veve se ráno probudil s promáčeným spacákem a Anička s křivýma zádama od šutru, na kterém se celou noc marně snažila usnout. Vrcholem všeho bylo zjištění, že něco se venku přece jen zapomnělo. Ráno jsme se upřímně divili a někteří i smáli, že jsme tam všichni nechali zrovna Veveho boty. Stály vedle přístřešku a tkaničky měly zatíženy kamenem, který kotvil celtu, zřejmě aby neutekly před deštěm. Po chutné snídani jsme podle oblohy moudře usoudili, že je ten pravý čas shodit celtu nad hlavou. Příroda však ještě moudřeji zareagovala na odkrytý příbytek poledním deštíkem. Přesto jsme stihli sbalit věci, byť mírně navlhlé. Jakmile jsme dobalili, pršet samozřejmě přestalo. Za dalších přeháněk jsme se vydali zpět na hřeben.

V 15 hodin ráno našeho času jsme si v chatě na Pustevnách dali párek a po krátkém odpočinku pokračovali na vyhlídku Cyrilka. Hustá mlha nám umožňovala opravdu nezapomenutelný zážitek z dalekého výhledu. Zvláště vrcholky Malé Fatry se nám zdály viditelnější a krásnější něž jindy. Celkem pohodovou cestou jsme došli až k soše Radegasta, se kterým jsme přátelsky pokecali. Když jsem si vše vyříkali, vrhli jsme se na další cestu. Vlastními těly jsme rozráželi mlhu, když tu se před námi objevila horská bouda. Zde jsme se opět rozhodli zhřešit, zvláště Anička, která na posezení snědla šest ohromných jahodových knedlíků. Veve a Mečoun pouze »lehce« poobědvali a dokonce se nám i podařilo dát dohromady peníze na zaplacení.

Potom už nám nezbývalo nic jiného, než seběhnout z kopce dolů, kde nás uvítal Rožnov pod Radhoštěm. Po nekonečném hledání jsme se uhnízdili na plácku u řeky, kde si naše věčně hladové žaludky poručili večeři. Než shořelo všechno dřevo, zahráli jsme si pár písniček a šli jsme spát.

Obsah

30. 6. 2001

Poprvé jsme vstali opravdu ráno! Uvařili jsme snídani (opět Mečoun a Anička), úhledně zabalili a pelášili do skanzenu. Paní v pokladně sice tvrdila, že prohlídka trvá 3,5 hodiny, ale my bychom potřebovali celý den a noc. Naše prohlídka nám trvala něco přes 4 hodiny, a to jen proto, že jsme pospíchali na vlak.

Tím končí putování Beskydských separatistů!

Obsah